Vladi et Paris

Nechci, aby tyhle tři nejnovější články vypadaly jako že jsem nějaká velmi smutná, to tedy rozhodně ne. To jenom to počasí vypadá pochmurně a zarmucuje mě jenom včerejší den. Dnes už jsem viděla i kousek sluníčka:) Ještě jsem ale chtěla říci, že nejhezčí zoufalecký zážitek je být v Paříži sama. Lidi si myslí, že tam patříte a ptají se vás na cestu. Opravdu tam nebylo moc lidí, co nebylo v páru a tak jsem si připadala legračně, když jsem fotila sama sebe s Eiffelovkou. Ale lidé na mě okolo koukali jenom trošku, protože tenhle narcismus, s foťákem v ruce namířeným na sebe sama, je dneska naštěstí skoro úplně normální a to i v Paříži.

Jak jsem už říkala, začala jsem všechno na Gare d'Austerlitz, protože z Orléans jezdí vlaky právě tam. Pokračovala jsem po pár bulvárech až k ambasádě, která je hned vedle Eiffelovky. Odvolila jsem a šla jsem obdivovat ten obrovský kolos z oceli. To mi zabralo asi tak třičtvrtě hodiny. Trvalo to déle než by mělo, ale to tak proto, že začalo mžít, nebo déšť se sněhem nebo tak něco, a překvapivě, pod věží bylo sucho! Šáhla jsem si na severní pilíř, abych měla pocit že jsem tam tedy poprvé byla (protože škrábat se nahoru nemělo žádný smysl - neviděla bych vůbec nic a ještě bych zmokla).  Když se mžení utišilo, pokračovala jsem k Vítěznému oblouku. Odtud přes celou Champs-Elysées až k Louvru a tam jsem si sedla a byla zmýlena s Francouzkou a vedla jsem dialog s nějakým mladíkem a pak se zeptal jestli nemám oheň. Když odcházel tak jsem se mu omluvila že tedy nejsem Francouzka a on řekl, že to nevadí, že to bylo i tak milé a o 20m dál si zapálil svým zapalovačem. Po doobdivování pyramid jsem se vydala k Pont Neuf a odtud k Notre Dame. A pravda je, jak řekla Piri, že všechny ty francouzské katedrály jsou stejné, takže to nebylo dechberoucí, ale rozhodně to bylo hezké, protože kdo někdy četl Victora Huga, tak nemůže zůstat pohledem na tuto budovu nedotčen. Z ostrova k bývalé Bastille, kde pro změnu opět probíhala nějaká obrovská demonstrace, tak jsem se pořád musela vyhýbat stovkám policistů (naštěstí to ale všechno probíhalo v poklidu). Prošla jsem pár obchodů s posledními lednovými slevami v marné naději, že bych mohla sehnat nějaký kabát a nebo boty, ale bohužel. Začalo se připozdívat a řekla jsem si, že bych se měla vydat na nádraží, jestli chci stihnout nějaký rozumný vlak. Musela jsem jít velmi rychle a musela jsem vypadat docela vtipně, protože jsem nohy už jen sotva vlekla.

Výsledek: odvoleno, tři malé puchýře, trošku odřené boty zevnitř, bolest svalů (to je tak, když jdete na památky na podpadcích) a krásný zážitek. Být poprvé v Paříži a sama je dobré! Líbí se mi, že si tak můžu v sobotu říct: "á, tak co kdybych si zajela do paříže?", sebrat se a jet.

Vladi et les élections

Byla jsem tam, koupila jsem si za ne zrovna málo peněz lístek, abych zužitkovala svůj voličský průkaz. Využila jsem své zákonné právo na volbu a cítila jsem se jako řádný občan. 
Vyzbrojena průvodcem, voličským průkazem a dokladem totožnosti jsem šla hodinu z nádraží d'Austerlitz přes celou Paříž, abych došla až na ambasádu pod Eiffelovku (kdo bude zbytečně utrácet za metro, když se to dá přejít pěšky:) a i když to dopadlo, jak to dopadlo, tak to byl moc krásný zážitek. Ne že by základní škola Žižkova nebyla super volební místnost, ale přeci jenom, ten mramor, zlato a zrcadla, to má trošku jiný dopad na mé vzpomínky. Byl tam i tatíček Masaryk a to dodalo vhazování mého lístku noblesu. A paní na mě mluvily česky, tak to byl takový milý závan domova. Slyšela jsem, že v Krnově se Pod obrazem za inkriminovaný volební lístek dávalo pivo zadarmo, tak jenom abych dokázala, že ho mám, tak jsem ho vyfotila! Pevně jsem 
doufala, že tato fotka bude mít nakonec trošku větší symboliku. Potom jsem obešla spoustu důležitých míst a trvalo mi to celé jenom 7 hodin. Když jsem ale přijela zpátky do pokojíčku, tak jsem propadla velkému smutku z výsledku voleb. Bylo to velmi rmutné a i slza mi ukápla.

Vladi et l'Occitane

 Občas se mi tady stane, že je mi smutno. A tak jsem si řekla, že když mi dojdou peníze na jídlo, tak aspoň zhubnu a udělala jsem si velkou radost. Koupila jsem si parfém do kterého jsem již dávno zamilována. V Česku jej přestali prodávat, ale co se nestalo? Francie je kouzelná a ten parfém taky a pochází z Francie a tak je zde ještě pár lahviček k dostání. Nezbylo mi nic jiného než si jej koupit! A teď kdyby se ještě někdy stalo, že mi bude smutno, tak budu aspoň hezky vonět:) Šla jsem si na recepci v residenci vyzvednout poštu a paní to pořád nemohla najít a pak jsme přišly na to, že to není dopis, ale tenhle krásný balík. Tímto je potvrzeno, že mi sem můžou chodit i balíky a tak neváhejte;) 

Vladi et le temps

Lidé tady neumějí cestovat hromadnými dopravními prostředky. Jejich logika je taková, že když nastoupili a stojí u dveří, tak budou celou dobu stát u dveří. Zasloužili by si cedulky postupujte dále do vozu. Taky je tady spousta nevychovaných malých výrostků, kterých se žádná stará paní neodhodlá zeptat, jestli by ji pustili sednout, protože jsou moc zabraní do hraní si s gejmbojem a pokřikování na svého kamaráda. Nikoho, ale vůbec nikoho, tady ani nenapadne pustit někoho někdy sednout. Když sedím, tak sedím a nechte mě:) 

Mnohem větší legrace je ale to, že když tady začne sněžit, jako třeba tento víkend, tak s prvním centimetrem sněhu přestává všechna městská hromadná doprava jezdit. Já opravdu nechápu, jestli když začne sněžit, tak nikdo nemusí do práce nebo do školy. Jediný způsob, jak se někam dostat je autem nebo pěšky. Jsem netušila, že se to může - zrušit MHD:)

Vladi et une banque

Začleňování se do francouzské společnosti úspěšně pokračuje. Už mám vlastní bankovní účet, francouzské občanské pojištění a konečně už i francouzské telefoní číslo (škoda že mi nadobro zemřel mobil:).

To je všechno sice moc hezké, ale tento týden nebyl zrovna nejlepším. Jsem stále šťastná a spokojená, ale jestli si myslíte, že můj rozvrh je brutální, tak vlastně v realitě je to ještě brutálnější než se zdá. Bohužel nejsem zvyklá být ve škole od rána do večera a mít třeba předmět, který trvá 5,5 hodiny. A ještě se celou dobu u toho kouká do počítače, protože se to jmenuje Bioinformatique. Bylo to tak náročné, že jsem ani neměla čas si dojet nakoupit něco k jídlu a když skončila škola, tak všechno co bylo blízko už bylo zavřené, tak jsem musela tramvají až daleko.  Neuvěřitelně moc jsem se těšila na víkend, až se konečně vyspím. Spánek je kvalitní, ale dělám úkoly a protokol do školy. Myslete na mě, protože tento týden mě čeká 37 vyučovacích hodin a to není zrovna málo, protože v tom nejsou započítané obědové pauzy a to v podstatě znamená, že tam budu od rána do večera opět. A je to horší skóre než minulý týden, takže jestli toto přežiju, tak to bude bezva. Protože kdo by nechtěl mít školu třeba v pátek od 8 do 18, že ano? To abyste věděli, že tady nejsem na prázdninách:)

Vladi et un fromage

Je na čase začít poznávat francouzskou kulturu. A kde jinde začít, než u sýrů. Vybírala jsem podle toho, který obal se mi zrovna líbil a vlastně to byla hodně dobrá volba. Jak jsem říkala, v životě jsem v obchodě neviděla tak obrovské oddělení sýrů, takže mám vskutku co dělat, abych stihla vyzkoušet aspoň čtvrtinu. Ty sýry krásně voní a úžasně chutnají. Toho zlatého bych se mohla klidně přejíst, kdyby byl o kousek levnější a ten modrý se musí po kouskách, protože má vskutku grády. No a ten camembert (který jistě nedělá dojem, protože je u nás v podstatě taky k dostání), tak na ten si dejte pozor. I když je dobrý, za výhodnou cenu, tak je dobré ho sníst do 3 dnů, protože když tak neučiníte, tak je pak vždy nebezpečné otevřít ledničku, protože jeho charakter naplní celou místnost ne zrovna vábnou vůní:) 

Jinak bagety jsou fajn, a našla jsem i kousek poživatelného chleba, ale je to chléb bílý a tak budu muset brzy něco vymyslet, protože jinak přiberu za měsíc aspoň 5 kilo. Ono to bílé pečivo je potvur. A přeci jenom přibírat jsem tady nechtěla. Ne že bych sem přijela hubnout, ale myslela jsem, že tady budu hladovět. Nějak se to nedá, když v univerzitní restauraci dávají tolik jídla za tak málo peněz. A ten pán na tom obalu vypadá jako z teleshoppingu, ale vyjímečně nabízí vskutku kvalitní zboží:D Kdyby ale byl v solárku o 3 minuty méně, prospělo by mu to.

Vladi et une baguette casseé

Je nutné něco jíst, protože když člověk nic nejí, tak má hlad a potom může i dokonce umřít a to by asi nikdo nechtěl, ani já bych to nechtěla. První den jsem šla do obchodu, který byl nejblíže. Nebyl moc hezký, ale měli v něm jídlo a tak jsem nemusela býti hlady.

Ve středu mi bylo odhaleno kouzlo školních restaurací. Za cenu, kterou zde kontroluje stát a nedovolí ji zvýšit, tedy pouhých 3,10 € si naložím celý talířek předkrmu, k tomu si vezmu střední bagetu, teplé jídlo (většinou nějaké maso či ryba s přílohami) a k tomu ještě nějaký dezert (koláč, jogurt, kompot) a vše zakončíme kouskem sýra. Myslela jsem, že tady kvůli nedostatku peněz zhubnu, ale možná je tento dietní plán ztracen.

Další výlet do supermarketu byl mnohem lepší. Carrefour je dobrá volba, kde se najde všechno za přijatelné ceny. Škoda jen, že jsem tam zamířila v tuto lednovou dobu, když jsou v celém městě neuvěřitelné slevy na všechno a tak jsou obchody nacpané více než před Vánoci. Čekaní u pokladny se dosti protáhlo a samotné prodírání se davy pro získání bagety a dalších potřebných věcí také nebylo nejjednodušší. Za celý svůj život jsem neviděla tak obrovské oddělení sýrů. Měla bych něco načíst a začít se v tom vyznávat. Protože Vive la France, fromage et vin. 

Když jsem to všechno naskládala do tašky, tak mi zůstala v ruce bageta, která se do té tašky nechtěla vejít. Představovala jsem si, jak jdu jako Francouzka s tou bagetou trčící z tašky po ulici a že pak budu hodně stylová, ale aby se mi do té tašky vešla, tak jsem ji musela zlomit. Přemýšlím, jestli Francouzi jí i zlomené bagety, ale vlastně je mi to jedno, protože chutná pořád stejně a pořád dobře. Je zde totiž určity 

rozdíl mezi čerstvou bagetu a bagetou ze zmraženého polotovaru.

A když už jsme u té kuchyně, tak ještě jeden krátký postřeh. S Laure, která je tady taky na erasmu jsme včera brouzdaly městěm a procházely jsme kolem jednoho z takových těch půvabných "cukrářství" s luxusními zákusky a pralinkami. Po chvíli slintání za oknem jsme sebraly odvahu a rozhodly jsme se investovat do pravého orleánského zákusku. Stálo to za to, všude byla zrcadla a zdobení, takové malé pojídání sladkostí ve Versailles. Zákusek byl sladký a krásný, akorát mi na takových věcech vždycky vadí, že aby se daly sníst, tak je musíte rozsekat a pak už nejsou tak krásné. Takže to by pro tento týden stačilo a uvidíme se zase příští:*

Vladi et Jeanne d'Arc

Je důležité zachovat chladnou hlavu a nemít velká očekávání a potom vás všechno mile překvapí. Třeba to, jak se všichni moc snaží vám pomoci. A když jim opravdu nerozumíte, tak se aspoň usmívají a když jde hodně do tuhého, tak dokonce i přepnou na angličtinu. 

Všichni říkali, že Francouzi se nechtějí bavit s lidmi, co neumí dost dobře francouzsky. Ale není to pravda. A to je moc dobře. Ale je to takové roztomilé, všichni ti úředníci se kterými jsem se za poslední týden setkala se bojí mluvit anglicky stejně tak jako já se bojím mluvit francouzsky. Je to jako když se někdo bojí myší, ale ta myš se vlastně toho někoho bojí mnohem více.

Čirou náhodou, když jsem si šla ve středu zařizovat rozvrh, jsem se dozvěděla, že už mi škola začala a to vlastně nebylo moc milé překvapení, protože jsem byla psychicky nastavená na to, že se tady budu týden rozhlížet a oťukávat a pak půjdu do školy. Ale do školy jsem najednou musela ze dne na den, tak jsem byla vhozena do studené vody, ale dopadlo to naštěstí nad má očekávání. Mám 6 spolužáků a všichni jsou na mě strašně hodní a snaží se mi pomáhat a shánějí mi materiály a berou mě s sebou na oběd. Tak snad se jim neomrzím;)

Můj víkend byl ve znamení vnitřního rozporu, jestli stojí za to jet do paříže k volbám a chodit celý den po paříži v dešti, dát za to spoustu peněz a ještě k tomu pak pravděpodobně skončit nemocná. Pud sebezáchovy vyhrál nad pudem občanské povinnosti. Ale za 2 týdny se již chystám a doufám, že to s tou naší zemí dopadne spíše lépe, než hůř. 

Místo paříže jsem se rozhodla trošku poznávat město Johanky z Arku. Ta má tady toho spoustu, ale na prohlídku jejího domů a všech těch muzeí si budu muset ještě počkat. Minimálně do příštího týdne, protože následující týden strávím od rána do večera ve škole.

Centrum města je středověce okouzlující a co si budeme povídat, každá ta francouzská katedrála udělá na člověka dojem. I kdyby měly být všechny stejné, tak jsou pořád obrovské, propracované a dechberoucí. Orleánská se jmenuje Cathédrale Sainte-Croix. Ještě jsem nebyla vevnitř, ale musím to tady objevovat postupně;)

Čeká mě náročný týden, tak snad to všechno nějak dopadne a moje francouzština se dostane do nějakých normálních kolejí. Vtipné je, že mi tady nehrozí žádný stereotyp, protože můj rozvrh je každý týden jiný.

Vladi en français

Dávný plán se stal realitou. Když jsem v březnu podávala přihlášku na Erasmus do Francie, tak to byl spíš takový nekonečně vzdálený sen. Mezi předtím a teď stálo zkouškové, státnice, přijetí na navazující obor a spousta dalších malých a velkých věcí. Ale všechny jsem je nakonec překonala a v neděli jsem doma sbalila co se vešlo do kufru a v pondělí jsem odletěla. Mých 22 kilo bylo na mě vskutku moc, takže jsem samozřejmě vzdychala kudy jsem chodila, protože přeci jenom je to 38% mojí váhy...a to je docela dost na to, že nikde pořádně nejsou výtahy.

Příjezd a všechno to papírování bylo samozřejmě úděsné a jak mi všichni říkali, že jsem strašně odvážná, že si takhle troufnu, tak jsem si připadala spíše hodně blbá, že jsem si takhle troufla. Protože co si budeme povídat, slovní zásobu na zakládání bankovního účtu, vyřizování pojištění, řešení asi tisíce smluv...tu opravdu nemám. Ale nakonec se to všechno s pomocí ESN Orléans nějak zdařilo a já mám tady štos papírů, který v pondělí odevzdám a všechno by mělo být vyřízeno. Tak uvidíme. Bydlím v bezva pokojíčku, který je velmi útulný, ale koupelny jsou společné na chodbě a ty už bohužel nejsou tak útulné. Ale aspoň se mohu "otužovat" tím, jak nejsou hezké. Mám všechno co může mladá slečna potřebovat. Zrcadlo, umyvadlo, šatnu, postel, ledničku, židličku, stůl, poličku, okno. Vymalováno na žluto, takže optimismus tady nechybí. Zdi už jsou zčásti polepené, ale je spousta maličkostí, které mi tady chybí, ale nějak to všechno dokoupíme;) Zatím je v kampusu děsivě prázdno, ale myslím, že se to zlepší až zítra začne škola. Tedy až začne škola zbytku světa, protože já si vždycky vyberu to nejlepší a samozřejmě mi škola začala už toto pondělí. Škoda že mi to moje zmatená koordinátorka nedokázala sdělit nějak s předstihem...bych neprošvihla tolik hodin. No co už, aspoň je toho adrenalinu ještě trošku více…