Vladi et Paris

Nechci, aby tyhle tři nejnovější články vypadaly jako že jsem nějaká velmi smutná, to tedy rozhodně ne. To jenom to počasí vypadá pochmurně a zarmucuje mě jenom včerejší den. Dnes už jsem viděla i kousek sluníčka:) Ještě jsem ale chtěla říci, že nejhezčí zoufalecký zážitek je být v Paříži sama. Lidi si myslí, že tam patříte a ptají se vás na cestu. Opravdu tam nebylo moc lidí, co nebylo v páru a tak jsem si připadala legračně, když jsem fotila sama sebe s Eiffelovkou. Ale lidé na mě okolo koukali jenom trošku, protože tenhle narcismus, s foťákem v ruce namířeným na sebe sama, je dneska naštěstí skoro úplně normální a to i v Paříži.

Jak jsem už říkala, začala jsem všechno na Gare d'Austerlitz, protože z Orléans jezdí vlaky právě tam. Pokračovala jsem po pár bulvárech až k ambasádě, která je hned vedle Eiffelovky. Odvolila jsem a šla jsem obdivovat ten obrovský kolos z oceli. To mi zabralo asi tak třičtvrtě hodiny. Trvalo to déle než by mělo, ale to tak proto, že začalo mžít, nebo déšť se sněhem nebo tak něco, a překvapivě, pod věží bylo sucho! Šáhla jsem si na severní pilíř, abych měla pocit že jsem tam tedy poprvé byla (protože škrábat se nahoru nemělo žádný smysl - neviděla bych vůbec nic a ještě bych zmokla).  Když se mžení utišilo, pokračovala jsem k Vítěznému oblouku. Odtud přes celou Champs-Elysées až k Louvru a tam jsem si sedla a byla zmýlena s Francouzkou a vedla jsem dialog s nějakým mladíkem a pak se zeptal jestli nemám oheň. Když odcházel tak jsem se mu omluvila že tedy nejsem Francouzka a on řekl, že to nevadí, že to bylo i tak milé a o 20m dál si zapálil svým zapalovačem. Po doobdivování pyramid jsem se vydala k Pont Neuf a odtud k Notre Dame. A pravda je, jak řekla Piri, že všechny ty francouzské katedrály jsou stejné, takže to nebylo dechberoucí, ale rozhodně to bylo hezké, protože kdo někdy četl Victora Huga, tak nemůže zůstat pohledem na tuto budovu nedotčen. Z ostrova k bývalé Bastille, kde pro změnu opět probíhala nějaká obrovská demonstrace, tak jsem se pořád musela vyhýbat stovkám policistů (naštěstí to ale všechno probíhalo v poklidu). Prošla jsem pár obchodů s posledními lednovými slevami v marné naději, že bych mohla sehnat nějaký kabát a nebo boty, ale bohužel. Začalo se připozdívat a řekla jsem si, že bych se měla vydat na nádraží, jestli chci stihnout nějaký rozumný vlak. Musela jsem jít velmi rychle a musela jsem vypadat docela vtipně, protože jsem nohy už jen sotva vlekla.

Výsledek: odvoleno, tři malé puchýře, trošku odřené boty zevnitř, bolest svalů (to je tak, když jdete na památky na podpadcích) a krásný zážitek. Být poprvé v Paříži a sama je dobré! Líbí se mi, že si tak můžu v sobotu říct: "á, tak co kdybych si zajela do paříže?", sebrat se a jet.